Křižovníci - Logo

Křižovníci

Rytířský řád Křižovníků

s červenou hvězdou

Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou

Historie a vývoj Řádu

Rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou je jediný mužský řád, který má výlučně český původ a který měl své centrum vždy v Praze.

Vznikl z laického špitálního bratrstva, u jehož zrodu však byly vedle zásad sv. Augustina přítomny i ideje sv. Františka z Assisi a také výjimečná osobnost sv. Anežky Přemyslovny.
Tato vznešená dcera českého krále Přemysla I. Otakara a jeho druhé manželky královny Konstancie, se podle tradice narodila v Praze dne 20. 1. 1211. Již ve třech letech byla zasnoubena se synem (snad Břetislav) slezského knížete Jindřicha a jeho choti sv. Hedviky, později (v osmi letech) pak byla vyhlédnuta pro Jindřicha, syna císaře Friedricha II. V letech 1226-1228 se o její ruku ucházel i anglický král Jindřich III. Plantagenet a v letech 1228-1231 dokonce i ovdovělý císař Friedrich II. Roku 1231 se však rozhodla pro duchovní život a ze svého věna zahájila na, břehu Vltavy na Starém Městě pražském výstavbu velkolepě pojatého kláštera minoritů, nejenom mužské, ale i ženské řehole. Dne 11. 6. 1234 vstoupila do tohoto kláštera a z rozhodnutí papeže Řehoře IX. se stala abatyší (v této funkci zůstala až do své smrti dne 2. 3. 1282).

V roce 1233 založila Anežka podle vzoru sv. Hedviky, kterou osobně vídala v dětství ve slezské Třebnici ošetřovat nemocné, zestárlé, chudé a opuštěné, a podle příkladu své sestřenice sv. Alžběty Duryňské, sv. Františka z Assisi a sv. Kláry, špitál u kostela sv. Haštala na Starém Městě pražském, tedy v těsném sousedství jí založeného a budovaného dvojkláštera. Špitální bratrstvo bylo původně finančně závislé na klášteře Chudých panen sv. Kláry. Téhož roku 1233 odkoupila Anežčina matka od řádu Německých rytířů kostel sv. Petra Na Poříčí se dvorem a vsi Rybníky, Hloubětín a Borotice, dne 6. 2. téhož roku vše darovala špitálnímu bratrstvu sv. Františka. Brzy se stali členy bratrstva i kněží. V roce 1235 získalo toto bratrstvo i ves Ďáblice a špitál se přestěhoval ke sv. Petru za městské hradby (extra muros).
Na Anežčinu prosbu vzal papež Řehoř IX. bullou Omnipotens Deus ze dne 14. 4. 1237 špitál a bratrstvo v ochranu a pod přímou pravomoc Svatého stolce. Přitom přetvořil původní špitální bratrstvo na samostatný řád, potvrdil vlastnictví jeho statků, osvobodil nový řád od placení papežských desátků, povolil jeho členům případně přejít jen k přísnějším řeholím, udělil jim imunitu vůči obecným interdiktům a biskupským exkomunikacím a zaručil jim svobodnou volbu představených. Tím sice došlo k vytvoření řádu po právní stránce, ale fakticky zůstával i nadále závislý na klášteře Na Františku. Proto se Anežka zřekla listinou ze dne 15. 4. 1238 statků i příjmů hospitálu ve prospěch Svatého otce. Papež Řehoř IX. téměř obratem vydal 27. 4. 1238 bullu, jíž odevzdal mistru a bratřím nového řádu špitál se vším majetkem. Tím bylo osamostatnění řádu dokončeno.
Roku 1240 se řád rozšířil na Moravu (Hradiště sv. Hypolita nad Znojmem), kolem roku 1245 do Slezska (Vratislav, Kluczborek).
Dne 21. 5. 1252 Sv. Anežka slavnostně položila základní kámen ke stavbě nového špitálu a chrámu na staroměstské straně Juditina mostu. Kostel byl zasvěcen sv. Duchu a dosud se nachází v podzemí
dnešního chrámu sv. Františka ze 17. století. Špitálu se i nadále říkalo „u sv. Františka“ s přídavkem „u paty pražského mostu“ (ad pedem pontis pragensis). Poloha nového sídla vynesla řádu v letech 1252-1342 privilegium vybírat clo a mýtné, ale také povinnost udržovat a opravovat most. V roce 1253 se řádový majetek rozrostl o Dobřichovice, Tursko, Slivenec a Holyň. Anežka Česká požádala již v roce 1250 papeže Innocence IV., aby udělil řádu zvláštní rozlišovací znamení. Papež pověřil tímto úkolem pražského biskupa Mikuláše, který listinou ze dne 17. 6. 1252 přidal pro rozlišení k dosud užívanému červenému kříži na černém plášti červenou hvězdu. Ke slavnostnímu předání nového řádového znamení došlo v kostele sv. Petra Na Poříčí a od té doby se řád nazývá řádem křížovníků s červenou hvězdou. Nový znak potvrdil bullou ze dne 20. 6. 1256 papež Alexander IV. Tím byl počáteční vývoj řádu uzavřen.
V roce 1243 byl řádu svěřen špitál sv. Alžběty ve Stříbře, v roce 1253 v Mostě a roku 1271 V Chebu. Téhož roku 1271 získal řád darem od královny Kunhuty ves Živohošť spolu s kostely v Řevnicích a Vladislavicích. Ve Slezsku pak řád získal roku 1260 hospitál v Boleslavci s proboštstvím sv. Quirina a roku 1273 faru v nedalekých Boleslavicích. Nově pak byly zřízeny špitály v Zembici (1282), ve Svídnici (1283) a Lehnici (1288). V sousedním Velkopolsku řád spravoval špitály v Inowrocławi (1268), v Brześći (1294) a dále v Krakově a v Sandoměři (1294). V Čechách řád rozšířil svou působnost i do špitálu v Klatovech (1288).
Dne 27. 6. 1292 byla na základě provedené vizitace z nařízení Apoštolského stolce vydána Decreta Reformationis per Visitatores Apostolicos, která představují nejstarší řádové stanovy (Statuta antiquissima), jimiž se řád zřekl služeb sester, které až dosud spolu s bratry tvořily laický personál ve špitálech.
Od roku 1305 se v listinách objevuje pro představeného titul „supremus magister“ (t.j. nejvyšší mistr). Na přelomu 13. a 14. století přišel řád i na pozdější slavné poutní místo sv. Máří v Chlumu (Maria Kulm) u Sokolova. Přibyly i další špitály – v Litoměřicích, v Ústí nad Labem (1327) a také v Kouřimi (1338). O rozkvětu řádu svědčí skutečnosti, že zatímco v roce 1257 potvrzuje pražský biskup Mikuláš řádu podací právo k 16 kostelům, přibylo do roku 1329 postupně dalších 12 kostelů.
Po založení Nového Města pražského museli křížovníci postoupit své pozemky mezi sv. Petrem a Rybníčkem, za což dostali náhradou duchovní správu při nových farních kostelech sv. Jindřicha a sv. Štěpána. V roce 1351 založil řád nový špitál v Písku a od Karla IV. získal špitál v Českých Budějovicích. Roku 1352 při-byl i špitál v Sušici.

Dne 29. 11. 1378, v den úmrtí Karla IV., vypukl ve špitále křížovníků u sv. Františka požár, který zničil i kostel a konvent se všemi cennostmi, listinami i privilegii. Listinou ze dne 6. 1. 1381 dostal řádový mistr na znamení samostatné duchovní pravomoci od kardinála Pilea Ravennského, papežského legáta u dvora Václava IV., právo nosit prsten. V této listině je řádový představený poprvé nazýván „mistr generál“. Za nepořádků v průběhu vlády Václava IV. řád hodně utrpěl poklesem zákonnosti a morálky. Husitské bouře a války vypudily křížovníky z Prahy do diaspory na Plzeňsku, Loketsku a Chebsku. Řádový majetek byl vydán v plen a jeho rozchvácení se zúčastnil kde kdo. Navždy zanikly špitály v Sušici, Klatovech, Českých Budějovicích a v Litoměřicích, jakož i komendy ve Stříbře, Písku a Ústí nad Labem. Řád si však udržel konvent ve Vratislavi a na Hradišti sv. Hypolita, dále Cheb, Most, Karlovy Vary, Loket, Kynšperk nad Ohří, Chlum sv. Máří, Tachov a částečně i špitál v Praze.
Zotavování řádu z následků husitských válek probíhalo pomalu a trvalo téměř sto let. Václav z Hradešína je jako nejvyšší představený řádu poprvé nazýván velmistrem v listině krále Ferdinanda I. ze dne 1. 10. 1535 a je řazen na čtvrté mís-to mezi zemskými preláty. Tou dobou ztrácejí križovníci vlivem šířícího se luteránství ve Slezsku Boleslavec, Boleslavice, Kluczborek a také patronát nad kostelem sv. Alžběty ve Vratislavi.
Pro řád nejvýznamnější období nastává v letech 1561-1694, kdy řádoví velmistři byli zároveň i pražskými arcibiskupy s výjimkou arcibiskupa Matouše Ferdinanda Sobka z Bilenbergu (10. 6. 1668 – 29. 4. 1675), který nebyl postulován na generála a velmistra řádu. Spojení velmistrovství křížovníků s červenou hvězdou, jejichž řádové statky byly téměř všechny vykoupeny a úspěšně spravovány, takže velmistr byl finančně zcela nezávislý, s obnoveným arcibiskupstvím, které bylo beze statků a bez peněz, bylo tehdy jediným možným řešením neutěšené situace církve v českém království. Řád také proto mohl velkoryse nabídnout pohostinství prvním jezuitům na čele se sv. Petrem Canisiem (1555) a později i prvním kapucínům na čele se sv. Vavřincem z Brindisi (1599) ve svém pražském konventu. Tam byl rovněž roku 1581 zřízen provizorní kněžský seminář.
Za stavovské rebelie byla řádu většina statků znovu rozchvácena, ale záhy po bělohorské bitvě je získal opětovně zpět. Při vpádu Švédů roku 1648 proměnili křížovníci svůj konvent v pevnost, kterou hájili studenti, měšťanstvo i řeholníci, včetně křížovníků, z nichž Mitis (Mitius) byI při obraně mostu dokonce zraněn. Konvent byl za bojů značně poškozen.
O prestiži řádu křížovníků svědčí i skutečnost, že uherský primas a ostřihomský arcibiskup Jiří Szecsényi svěřil řádu špitály v Pozsony-Bratislavě a Pešti (1692). Baroko přineslo velkorysé stavební podniky řádu křížovníků nejen v Praze (generalát a chrám sv. Františka), ale také v Chlumu sv. Máří 1687 povýšen na proboštství) i jinde. Při nedostatku kněží vypomáhali křížovníci i na cizích farách. Počet farností, které řád spravoval, překročil číslo 140 a v západních Čechách se dokonce utvořila jakási „křížovnická diecéze“.

Postulace znamenala pro pražské arcibiskupství existenční jistotu a řádu přinesla věhlas a obrovské zásluhy nejen v materiální podpoře arcibiskupství, ale zejména v pastoraci. Ohrožovala však řád v jeho podstatě, zejména odporovala právu na svobodnou volbu představených a na svobodnou samosprávu (ordo exemptis). Velmistr-arcibiskup byl sice formální hlavou, ale řád fakticky administrovali generální převorové.
Od postulace osvobodil řád křížovníků Jiří Ignác Pospíchal, kterému se později dostalo čestného označení restaurator vel secundus fundator ordinis (tj. obnovitel nebo druhý zakladatel řádu). V roce 1675 byl řádu potvrzen papežem Klementem X. rytířský titul, který je však třeba chápat jako titul čestný. Velmistr Pospíchal dal rovněž vystavět špitál ve Starém Kníně a také v Praze (v prostoru dnešního Národního divadla a paláce hrabat Lažanských).
Pospíchalův nástupce, velmistr Franchimont, získal v roce 1701 od papeže Klementa XI. pro sebe i své následníky právo užívat při mši svaté pontifikálie a roku 1705 i právo opatské benedikce (benedictio abbatialis) a tím i opatskou důstojnost. Od té doby má nejvyšší představený řádu titul generál a velmistr řádu a je oslovován „Vaše Milosti“ jako kterýkoliv jiný opat. Téhož roku (1705) uvedl velmistr Franchimont do Prahy řád trinitářů. Hostil jejich představeného a dohodl s ním vzájemnou filiaci mezi křížovníky a trinitáři.
Do 18. století měl řád kromě kněží i laické bratry, potom již jen kněze, kteří nikdy neužívali řeholních jmen. V roce 1709 získali probošti na Hradišti sv. Hypolita nad Znojmem právo pontifikálií a stali se infulovanými moravskými zemskými preláty. V roce 1723 vznikla komenda u sv. Martina v Pozsony-Bratislavě (existovala do roku 1786) a v roce 1733 zřídil císař Karel VI. komendu u nového velkolepého chrámu sv. Karla Boromejského ve Vídni a odevzdal ji křížovníkům, kteří tam později postavili i špitál. Bullou papeže Klementa XII. ze dne 5. 10. 1738 získali právo pontifikálií i vratislavští mistři. Krátkodobě v letech 1770-1782 řád administroval svými probošty i královskou hradní faru u sv. Zikmunda v Budíně.
Řád se ocitl v ohrožení za vlády „osvíceného“ císaře Josefa II., který uvažoval o jeho zrušení, avšak zemřel dříve, než mohl tento záměr uskutečnit. Roku 1784 ale zrušil řádový špitál sv. Anežky na Novém Městě pražském a na Starém Městě pak kostel sv. Valentina. Další pohromu pro řád představovala ztráta celé slezské větve, když dekretem ze dne 19. 11. 1810 zrušil pruský král Friedrich Wilhelm III. řád křížovníků na svém území.
Roku 1832 založil řád na takzvaném Špitálském poli v Karlíně dětskou opatrovnu, první svého druhu v Čechách. V letech 1910-1912 došlo v Praze k velkorysé přestavbě celého konventu, čímž byl stavební vývoj této lokality uzavřen.
Pozemková reforma po vzniku republiky jen řád přinutila omezit své charitativní a špitální aktivity a položit ještě větší důraz na svou činnost v oblasti duchovní správy. Za nacistické okupace byly budovy pražského řádového centra zabrány pro potřeby protektorátních úřadů a gestapa. V roce 1950 pak komunistický režim křížovníky znovu vyhnal a do jejich pražského areálu nastěhoval část ministerstva vnitra. Obdobně byli zbaveni i ostatních nemovitostí a majetku. Nejhůře dopadly komenda a špitál v Mostě, které byly v rámci rozšíření Mostecké uhelné pánve, spolu s celým městem, zbořeny a zcela odstraněny. Jediná komenda, která přežila komunistickou likvidaci řeholí v Československu, byla vídeňská komenda u sv. Karla Boromejského (Karlskirche), která de facto začala suplovat potlačené pražské centrum řádu. Tam řád pomáhal i tisícům českých a slovenských uprchlíků v prvních dnech jejich exilu.
Ještě před pádem komunismu došlo v Římě ke kanonizaci sv. Anežky a všichni poutníci z Čech a Moravy byli označeni křížovnickými symboly – křížem a hvězdou. Tajně zvolený řádový generála velmistr Sirový se po listopadu 1989 energicky pustil do díla obnovy řádu a restituce jeho majetku, avšak tragicky zemřel dne 12. 2. 1992 na následky autonehody. Protože řád nedisponoval dostatečným počtem členů, byla z rozhodnutí Svatého stolce ustavena řádová delegátská správa, do jejíhož čela byl dne 21. 2. 1992 postaven jako apoštolský delegát světící biskup pražské arcidiecéze (dnes sídelní biskup ostravsko-opavský) Msgre František Václav Lobkowicz, O.Praem. Delegátská správa přinesla řádu hmotnou, duchovní i personální stabilizaci a rozvoj. Řád postupně opravuje zdevastovaný majetek a kostely (sv. Petr Na Poříčí, Chlum sv. Máří, Hradiště sv. Hypolita, Dobřichovice ap.), své kulturní bohatství zpřístupňuje veřejnosti (obrazová galerie, řádový poklad) a poskytuje své prostory pro chvályhodné účely (například církevní dívčí škole, slepecké knihovně ap.). Řád roste i početně. Zatímco k 19. 10. 1991 měl jen 13 členů (6 kněží, 5 kleriků a 2 novice), k 1. 1. 2001 měl již 21 členů (16 kněží, 4 kleriky a 1 novice). Řád přispívá na různé sociální programy a na provoz nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze.