Křižovnická pokladnice

Již více než tři čtvrti tisíciletí působí v Praze špitální řád křižovníků s červenou hvězdou pod patronací své zakladatelky sv. Anežky Přemyslovny. Charismatickou osobnost světice uctívají již její současníci. Dosud neznámým důkazem je jedna z nejstarších dochovaných uměleckých památek křižovníků: Neznámý zlatník před rokem 1259 zhotovil pečetidlo křižovnického mistra, na němž je Anežka vyobrazena jako modlící se řeholnice. Klečí uvnitř niky v chrámu, pod nímž vidíme tři oblouky mostu. Jde o konkrétní gotický kostel křižovníků s kamenným Juditiným mostem, který měli křižovníci ve správě. Jedna z prvních podobizen zde představuje Anežku jako zakladatelku, v téže roli se dala zpodobnit už před rokem 1241 na pečeti konventu minoritů u sv. Františka, tam ji ovšem doprovází spoluzakladatel král Václav I. a oba se obracejí k patronovi řádu, sv. Františkovi. Na křižovnické pečeti Anežka pozdvihuje sepjaté ruce k patronovi špitálu – svatému Duchu jako přímluvkyně za křižovníky. Vysokou dokumentární hodnotu má také vyobrazený kostel, shoduje se s rekonstrukcí raně gotického chrámu podle dochovaných fragmentů stavby, i s obrázkem v breviáři velmistra Lva z roku 1356. Pečeť špitálu z téže doby podává obraz stojícího velmistra v momentu, kdy přijímá do řádu svého spolubratra.

Křižovníci využívali většinu darů a financí k provozu špitálu, nikoliv k tesauraci majetku v pokladnici. Z prvních darů, možná Anežčiných, známe jen fotografie dvou nedávno ztracených kalichů s unikátní figurální výzdobou. Nedochovaly se tehdejší chrámové inventáře. Jen kusé zprávy vypovídají o dalších památkách. Zbraslavský kronikář Petr Žitavský popisuje, že český král Václav II. před rokem 1305 věnoval „všechno své šatstvo a výbavu královského lože z drahocenných látek a hedvábí“, jež křižovníci přešili pro potřeby špitálu. Většinu uměleckých prací té doby utrávil zhoubný požár kláštera, který vypukl roku 1378 údajně hodinu po smrti císaře Karla IV. a uzavřel nejstarší období činnosti pražských křižovníků. K insigniím velmistra se od roku 1381 počítá papežem propůjčený prsten. Mimopražské komendy v Chebu, Stříbře, Mostu, Litoměřicích, Klatovech, Kouřimi, Písku, Ústí nad Labem, Českých Budějovicích, Sušici a Hradišti sv. Hypolita u Znojma sice patřili až do husitských válek k bohatým komunitám, ale ani jejich movité památky se (s výjimkou pečetí) nedochovaly. Po roce 1420 se křižovníkům nevyhnul boj husitských církevních reformátorů proti chrámovým pokladům a proti kultu svatých relikvií. J. F. Beckovský jim vyčítá, že vzali „některé hlavy z tovaryšek sv. Voršily“ a uloupili z nich „všechnu drahou okrasu“. Šlo o stříbrné nebo zlaté relikviáře tvaru busty, jež se v symbolickém počtu 11 stavěly na oltář zasvěcený Jedenácti tisícům mučednic a mučedníků z družiny sv. Voršily. Tento porýnský kult vešel v oblibu v Čechách od konce 13. století, analogické oltáře měli augustiniáni u sv. Tomáše na Malé Straně, benediktinky na Pražském Hradě, cisterciáci v Sedlci a jinde. Přímo z Kolína nad Rýnem přivezla relikvie královna Eliška Rejčka.

V období pozdní gotiky, nejpozději za vlády krále Jiřího z Poděbrad (1456-1471), došlo k ideovému posunu od špitálního poslání řádu k převaze duchovní správy. Duchovní působení provázel důraz na reprezentaci pomocí uměleckých děl. Z nich víme o dvou zlatnických pracích: Uměnímilovný velmistr Mikuláš Puchner (1460-1490) již nosil náprsní řádový kříž v podobě šperku a u pražského zlatníka Benedikta objednal velkou procesní monstranci, která po 3 století sloužila jako nejcennější liturgický předmět. V pozdním baroku ji sami křižovníci dali zlatníku Gschwandtnerovi roztavit, aby z téhož stříbra zhotovil novou monstranci. Jako doklad starobylého původu zlatník tehdy vystřihl z gotické monstrance štítek s rytým věnováním a s postavami donátorů, sv. Anežky a křižovnického velmistra, a připevnil jej zespodu na nohu nové monstrance. Štítek má tvar laloku, typický pro laločnaté nohy monstrancí z přelomu 15. a 16. století. Shodně tvarovanou nohu má další křižovnická gotická monstrance z roku 1512. Tato zlatnická práce je typická pro období, nyzývané „Podzim středověku“: Zdobí ji osekané větvičky, uschlé zavinuté listy, její věžičky jako by byly spletené z proutí. Podle figurky sv. Zikmunda pochází nejspíše z kostela téhož patrona v Popicích u Znojma.

Na gotiku upomíná svou architekturou také drobná renesanční monstrance z Unhoště. Opět pochází z mimopražské řádové fary, jakých křižovníci spravovali přes tři desítky. Bohužel pro řádovou pokladnici v renesačním období došlo ke spojení funkce pražského arcibiskupa s hodností velmistra řádu křižovníků (tzv. postulace, 1590-1694), což vedlo sice k úspěšné obnově arcibiskupství, ale odčerpávalo křižovnické finance. Z té doby se ve sbírkách nedochovala žádná významná zlatnická práce. Meč velmistra pochází z 15-16. století, ale teprve při instalaci velmistra J. B. Valdštejna roku 1668 na něj bylo vyryto řádové heslo – devisa. Meč byl nejen odznakem příslušnosti k rytířskému řádu (ordo militaris), ale i úřední insignií velmistra (společně s řádovým křížem, kloboukem, pláštěm a prstenem), sloužil také při obřadu přijímání nových členů do řádu.

K dalšímu vyplenění kláštera došlo za Třicetileté války. Vyloupená komora s prázdnými truhlami po klášterních klenotech byla objevena až roku 1908 při bourání staré knihovny před stavbou konventu. Během 2. poloviny 17. století se hospodářské poměry křižovníků konsolidovaly. Písemné prameny bohatě dokládají rozkvět Chlumu nad Ohří: Toto poutní místo proslavil obraz Panny Marie, podle legendy nalezený v lískovém keři (=ořeší). Byv odnesen, stále se vracel pod symbolickou ochranu keře. Drobný reliéf této milostné madony se dochoval na tamější procesní monstranci. Roku 1664 tam byla vybudována kaple se stříbrným mariánským oltářem od mistra L. S. Göpferta.

Pražské zlatnické objednávky raného baroka nesou letopočty 1661-1693, novostavba kostela sv. Františka pochází z let 1679-1683. Do této svatyně objednávali velmistři Jan Bedřich z Valdštějna (1668-1694) a Jiří Ignác Pospíchal (1694-1699) nové vybavení a liturgické předměty., zásadně z dílen pražských zlatníků. Mezi prvními povolali zlatníka Karla Jana Czestara, jehož relikviář a pacifikál jsou zatím jedinými identifikovanými pracemi tohoto mistra. Pro křižovnický řád příznačné jsou objednávky ostatkových křížů, stejně jako relikviáře tnu z Kristovy koruny. Významným mistrem raně barokního filigránu nejen v křížovnických službách byl Jan Křtitel Herl. Objevuje se značka dalšího specialisty na chrámové stříbro – Jana Ignáce Kotleta. Teprve roku 1701 získal velmistr řádu právo užívat pontifikálie, tj. slavnostní insignie jako opat. Uvádí se mitra, rukavice, střevíce a berla (pedum). Dochovaná gotická berla byla patrně v té době nově ozdobena filigránem a medailonem s vídeňskou ikonou Maria Pötsch. Křižovníci roku 1733 získali vídeňský chrám sv. Karla Boromejského, při němž si vybudovali konvent a dodnes uchovávají cenný soubor precios a parament, včetně relikviáře se zubem sv. Anežky z roku 1982.

V 1. polovině 18. století pro klášter pracovali 3 zlatníci, známí pouze z účtů: Emerentiana Dorota Bucherin, její 2. manžel Rinaldo Ranzoni a Wentzel Schachtel (1727). Souhrou náhod se dochovaly práce čtyř navzájem spřízněných zlatníků: otce Michala Josefa Cocsella a jeho stejnojmenného syna (který dosud nebyl v literatuře rozpoznán), dále nevlastního syna Jana Jiřího Brulluse ml. AJ. V. Seitze, který ze zadluženého Cocsellova domu vyplácel Brullusovi dědictví. Cocsellův nástěnný svícen dává představu o původním osvětlení barokního chrámu.

K dosavadním vyobrazením sv. Anežky v roli fundátory a pečovatelky o nemocné (Puchnerův oltář) přistupuje v pozdním baroku ikonografický typ kající řeholnice s křížem v ruce a s křížovnickým kostelem v pozadí, například na medailonu procesní monstrance Kašpara Gschwandtnera. Výčet slavných jmen zlatníků na přelomu rokoka a klasicismu uzavírá augsburský Georg Ignác Bauer.

Z početného souboru liturgického náčiní 19. století stojí za zmínku monstrance zhotovená židovským zlatníkem Noe Abrahamem Taussigem, výjimečný příklad náboženské tolerance. Vynikají dvě objednávky velmistra Beera – novogotická berla a kalich z dílny Jeronýma Grohmanna asi podle modelu sochaře, miniaturisty a modeléra porcelánu Arnošta Poppa. Liturgické vybavení raného 20. století následovalo přestavbu kláštera kolem roku 1908-13 a vyznačuje se jednotným designem. Patří k němu mj. granátová monstrance s motivem kříže mezi palmovými ratolestmi, který se opakuje i ve štukové výzdobě novostavby.

Dnešní křižovnická pokladnice není souborem původním ani úplným. Fragmenty památek křižovnického duchovního umění z různých regionů, od Chebska až po Znojemsko, se setkávají teprve po pádu socialismu, s obnovením řádu a s restitucí církevního majetku. Věříme, že pokladnici ještě obohatí významné – dosud nezvěstné – předměty.